Rozšířená přednáška pro zájemce o historii ruské carské armády a neméně o Paříž na konci koaličních válek.
© Všechny zde uvedené
reprodukce jsou majetkem organizací uvedených na
konci práce. Tato práce slouží pouze ke studijním účelům.
© All reproductions are the property of
organizations listed at the end
of the work. This work is only for educational purposes.
© Все репродукции являются собственностью организаций указанных в конце работы. Настоящая работа может быть использована исключительно в учебных целях.
Café Hardy vzniklo v roce 1799 na Boulevard des Italiens 20 a z chudšího podniku se od roku 1804 stala jedna z nejdražších a nejvyhlášenějších restaurací tehdejší Paříže. Tehdy totiž přišla paní Hardyové s nápadem na takzvané "snídaně na vidličku" (déjeuner à la fourchette - což vidíme napsáno i na obraze). Jednalo se o to, že si host z bufetu vybral libovolné syrové maso a obsluha mu jej na grilu z bílého mramoru upravila a podávala se zeleninou. Hosté si mohli nabídnout jídla z vybraných surovin, nechyběli kotletky, ledvinky, klobásky andouillette, přílohy s lanýži atd. Specialitou byla klobása Richelieu. Za začátku se snídaně na vidličku podávala v pozdním dopoledni tj. 10 - 11 hod., ale později se rozšířila až na celý den. Je potřeba si uvědomit, že byl velký nepoměr mezi časem bohatých a chudých. Když honorace vstávala, byla už většina lidí několik hodin vzhůru a po jídle.
Cenovou situaci v této kavárně komentoval konzul Jean Jacques de Cambacérès (pohrávajíc si se slovy hardi/Hardy) : "Musíte být velmi odvážný povečeřet v Riche a velmi bohatý na večeři v Hardy" (Il faut être bien hardi pour dîner chez Riche et bien riche pour dîner chez Hardy). Café Riche se na rozdíl od kavárny Hardy na stejné ulici zachovalo dodnes. Budova s Café Hardy byla zbourána v roce 1836. Dle zdrojů kavárnu navštívil i sám car Alexandr I.
Na prvním obraze vidíme sedícího kozáka s dámou mající čelenku s peřím, které pozoruje kozák a ruský důstojník. Rozhovor sleduje i kluk z ulice a slušně oděný muž stojí zezadu. Malá dívka jim nabízí vizitky, které určitě obsahují reklamu na "Rob antisyphilique". Oba kozáci mají místo koženého opasku stříbrem tkané šerpy a jejich doplňky na patrontašce jsou zlaté, stejně jako mají honosnější výložky - jedná se tedy o vyšší důstojníky. Muž vpravo na pozadí má bílou kokardu Bourbonů a u žebráka s dětmi vidíme růženec a kalíšek na almužnu.
Z nabídky napsané na fasádě Café Hardy se dá vyčíst limonáda, čokoláda a ledový sorbet - možná právě na tomto dezertu si pochutnává dáma společně s kozákem.
Druhý obraz je zde pro doplnění, že se opět Opiz k známým místům vracel i různých obdobích. Voják má na klobouku barevnou kokardu, jedná se tedy o období před poražením Napoleona I. a nebo spíš po roce 1830. Prostranství před kavárnou je zachyceno i obraze rozdávání proklamací v prvních dnech okupace Paříže (viz výše).
Opizovo umístění výjevu - na jednom z rohů ulice (nejspíše levý) (dle mé úvahy)
Pruský polní maršál von Blücher má ke "snídani na vidličku" Napoleona (dopl. obrázek)
Café Hardy (dopl. obrázek)
Café Riche - fasáda a pohled do kuchyně (druhá polovina 19 stol.) (dopl. obrázek)
Pro představu můžeme nakouknout do jedné z pařížských restaurací. Čistě teoreticky by se mohlo jednat i o kavárnu Hardy, což pochopitelně již nezjistíme. Model "na vidličku" by tomu odpovídal a gril taktéž. Zcela jistě jsou však zachyceni hosté, kteří se na své jídlo těší a dovedou si ho i užít.
Na důkaz toho, že měl Opiz k takovým lidem svůj zvláštní vztah, připojuji obraz z roku 1804, tj. z jeho vídeňských uměleckých "začátků". U jedlíka stojí připraven lékař a muž s pumpou na klistýr či vypláchnutí žaludku.
Své potřeby si labužníci v Paříži mohli například uspokojit i v Palais Royal v № 104, kde sídlila známa firma "Au Gourmand" pana Corcelleta. Zde se daly zakoupit vybrané pochutiny z celého světa. Zachoval se její vývěsní štít, na kterém je zobrazen restaurační kritik a vydavatel receptářů a gurmánských průvodců - Alexandre Grimod de La Reyniere. Mezi jeho stěžejní díla patřila Almanach des gourmands (od 1803) a Manuel des amphitryons (1808).
Opizovo umístění výjevu (Café Hardy) (dle mé úvahy)
Kozáci dokázali pumpu použít i na Napoleona I. (dopl. obrázek)
Vývěsní štít vyhlášené prodejny pro labužníky Gourmard (dopl. obrázek)
Jediné dva známé dochované účty z prodejny Gourmand z roku 1808 a 1824 (dopl. obrázky)
Z anglického Galignaniho průvodce po Paříži z roku 1827 (dopl. obrázek)
Alexandre Balthazar Laurent Grimod de La Reyniere (dopl. obrázek)
Propagační list pana Grimoda De La Reyniere (1812) (dopl. obrázek)
Jeden ze 17 obrázků z Manuel des amphitryons - jak držet správně příbor (dopl. obrázek)
Že se Opiz vracel na stejná místa je vidět i na těchto čtyřech obrazech, kdy jeden je bohužel ve velmi malém - pouze informativním rozlišení. Jedná se o ulici Rue Montorgueil, kde v čísle 59 - na rohu s Rue Mandar se nacházela od roku 1804 restaurace "Au Rocher de Cancale". Tato restaurace pařila po roce k nejdražším v Paříži a její hlavní specialitou byly ústřice.
Na prvním obraze je zachycena prodavačka útřic, zajímavý nosič se džbánem na hlavě a čistič cest. Vidíme i prodavačku s nůší ze zadního pohledu. Vývěsní štít má na sobě nakreslený koráb a skálu, název restaurace je totiž v překladu Útes v Cancale (město v Bretani).
Na dalších je opakované téma, je zde i nosič mouky a zákazníci této restaurace.
Na posledním si asi jen povšimneme bohatých šatů jdoucí dvojice.
Zachovaly se údaje o jídelním lístku této restaurace a to okolo jejího založení, kdy na výběr bylo z 10 druhů jehněčího masa, 17 telecího, 11 hovězího, 22 kuřecí masa a 30 dezertů.
Další informace je z roku 1838, kdy v Londýně v "Bentley's Miscellany" vyšel o restauraci článek. Popisuje se zde jak tato tří patrová restaurace vypadala uvnitř a obsah jídelního lístku. V roce 1938 měla v nabídce 30 likérů, 37 druhů francouzských červených vín, 31 bílých a 12 cizích značek. V předkrmech měl host na výběr ze 44 možností, polévek bylo 34 druhů, 112 možností úprav 20 až 30 druhů ryb! Hovězí lze vybrat z 37 úprav, kdy jen bifteků je 19 "á la xyz". 72 úprav drůbežího masa, 52 telecího, 50 zvěřiny, 36 ovčího a 19 jehněčího. Na výběr je z 56 druhů ovoce, 20 vajec, 14 salátů a 43 dezertů.
Myslím, že toto dobře dokumentuje luxusní restauraci a těžko by jí mohla konkurovat nějaká současná. Ještě dodatek, současná restaurace Au Rocher de Cancale se nachází již na jiném místě než původní, o které je zde psáno.
Opizovo umístění výjevu (dle mé úvahy)
Jedlíci ustřic (L. L. Boilly - 1825) (dopl. obrázek)
Malé nahlédnutí za dveře francouzské domácnosti, kde se to neobejde bez flirtování a uvolněných mravů, jako ostatně v celé tehdejší Francii.
Jak udělat dva šťastné (dopl. obrázek)
Abychom neměli jen v samé nemravnosti, zde je i něco milého (dopl. obrázek)
Na ulici Rue Sainte-Apolline v č. 18 sídlil od roku 1769 Úřad pro chůvy (Bureau des Nourrices). Tento úřad zajišťoval kvalitní a odpovědné chůvy pro děti movitějších Pařížanů. Chůvy byly zaměstnankyněmi úřadu (dostávaly pravidelnou mzdu) a úřad zajišťoval zároveň i ochranou lékařskou péči pro tyto děti.
Vpravo pod nabídkou různých druhů koňaku je reklamní grafika na bierre de mars - březnová piva.
Opizovo umístění výjevu (dle mé úvahy)
Údaje k úřadu (dopl. obrázek)
Le Bureau des Nourrices (J. H. Marlet - 1820) (dopl. obrázek)
Dobové rytiny s reklamou na pivo (dopl. obrázky)
Blízkost války k Paříži přinesla i odliv místních mužů a tak jsou kozáci zobrazovány nejen vedle placených dam, ale i spolu s obyčejnými ženami, které vyhledávali zajímavou společnost. Ruští vojáci měli diky dopředu vyplaceném ročnímu žoldu dostatek peněz a v té době bylo ve městě vše velmi levné.
V Rusku nebylo pouliční divadlo a jiná taková zábava rozšířena a tak muselo být i toto představení chlapce s píšťalou, bubínkem a loutkami na provázku pro kozáky zajímavé.
Kozáci jsou namalováni bez střelných zbraní, s třemi typy čepic a uniforem a redingotem. Sedící dáma je pěkně zachycena (šátek, tvář, náušnice, ruce, šaty a střevíce) a na rozdíl od druhé dámy má čas sledovat vystoupení chlapce.
Na doplňujícím obrázku je jedna časnější Opizova scéna z domácího loutkového divadla.
Často Opiz kreslí do scén různé rasy psů, kteří byli asi velmi v té době velmi rozšířeni.
Podobný loutkový kejklíř z kozáckého tábora v Paříži (dopl. obrázek)
Před Café Turc na Boulevard du Temple (L. L. Boilly) (dopl. obrázek)
Loutkový kejklíř (dopl. obrázek)
Procházející kozáci jsou na ulici Rue des Bons Enfants (Dobrých dětí) zastaveny nadháněčem a dámou a zváni na návštěvu "Penzionu s polopenzí pro mladé dámy". Nejen slečny na balkoně (jedna má laškovně i odkrytou částečně bradavku), ale i vyvěšený leták vlevo o nabídce léčby nemocí přenášených pohlavním stykem bez použití rtuti (takže opět náš známý "Rob antisyphilique") a vlevo zase o nabídce ubytování pro pány signalizuje, že se nejedná o obyčejný hotel.
Kolemjdoucí děti si vyprosily od kozáka drobné mince a o její majetnictví se strhla na zemi i malá bitka. Kluk s červenou čepicí má na ni připnutý malý výstřižek z novin o konstituci (?). Kozáci mají bílé šátky na rameni jako poznávací znamení okupačních vojsk a je vidět, že své opasky mají zapnuty obráceně, přezkami dopředu. Pistole má pouze kozák v popředí a to starší typ s nabijákem pod hlavní, ostatní mají pouze prázdná pouzdra. Na hrudi mají vyznamenání a na řemení od patrontašky kromě zátravkové jehly ještě monogram cara Alexandra I.
Šavle je u kozáků, stejně jako u celého jezdectva na dvou řemenech a svojí špičkou pochvy se výrazně dotýká země a při volné chůzi je vlastně po ní vlečena. Je to z toho důvodu, že délka závěsu odpovídá použití na koni. Pro chůzi bez tažení po zemi se používal háček na řemeni, který výšku zkrátil a nebo si ji dotyčný ponášel v ruce, stejně jako v tomto případě. Široké nabírané kalhoty kozáků (šarovary), byly na rozdíl od ostatní armády (která měla takzvaný padací most) na rozparek a knoflíky.
Zajímavé je číslo 113 na poutači nahoře - stejné je i na výjevech z Palais-Royal. Jedna se totiž o boční vchod do v té době známé hazardní herny Café Février v Galerii de Valois.
Na doplňkových obrázcích se podíváme, jak měl doktor medicíny Boyveau-Laffecteur zajištěnu reklamu na svůj zcela jistě neúčinný lék na syfilis "Rob antisyphilitique". Podařilo se mu zajistit i státní licenci na něj a pravidelně vydával publikace o tomto přípravku. Jak vidíme i na malbách G. E. Opize, jeho plakáty a rozdávané vizitky byly všude. Je zde přiložena předsádka z poslední publikace vydané přímo vynálezcem a reklamní žeton s adresou a důležitým údaji.
Nutno připomenout, že od roku 1780 se v Palais-Royal, v obchodě Maison du Gros Millan, prodávali kondomy z ovčích střívek, které byly prakticky plně funkční ochranou před pohlavními chorobami.
Opizovo umístění výjevu (dle mé úvahy)
Boyveau-Laffecteur, kniha a žeton "Rob antisyphilitique" (dopl. obrázky)
Reklama od Gros Millan na prezervativy (dopl. obrázky)
Pařížské dámy jsou na procházce po bulváru s kozáky a nachází se nyní před tavernou, která nabízí víno, koňak a březnové pivo. Před ní postávají a posedávají občané i vojáci. Dámy jsou kozákům velmi blízké, což je vidět na první dámě, která je jedním objímána vysoko v bocích a dalšího drží za ruku. Za rameno si vede i svoji dámu zadní kozák. Před nimi stojí hoch a dívka - prodejci nabízející jim opět nejspíše pudr. Ve dveřích vidíme i ruského vojáka od pěchoty s dámou.
Vojáci zde mají namalovány tři druhy kozáckých vojenských pokrývek hlavy (šapka):
- persiánovou s červeným volným "pytlíkem" (tzv. kolpak);
- černou pevnou -
cylindrového tvaru;
- soukennou modrou tzv. táborovou.
Dále je zde ruský pěchotník, který má na své ploché čepici namalovánu červenou ozdobu. Tuto ozdobu
však ruská armáda neměla a tak se jedná o autorovu úpravu a nebo má voják z nedostatku
vlastní výbavy francouzskou vojenskou čepici (což je asi nejpravděpodobnější).
Kozáci nosili ve svých pistolových pouzdrech křesadlové (jezdecké) pistole vzor 1809, které se vyráběly od roku 1810 převážně ve městě proslulém právě výrobou zbraní - v Tule. Pistole to byly evropského typu, nabiják měl voják umístěn u své nábojové tašky (patrontaš). Kalibr náboje byl stejný jako u ruské pěchotní pušky - 7 linií což je 17,7 mm. Celková délka pistole cca 435 mm, kónické hlavně cca 263 mm, váha cca 1500 g.
Rusové a spojenci se v Tivoli - dvě varianty (dopl. obrázky)
Rusové v Paříži (Villardi) (dopl. obrázek)
Galantní kozák (dopl. obrázek)
Ruská křesadlová pistole vzor 1809 (dopl. obrázky)
Důstojnici spojenců se procházejí s dámami po blíže neurčeném korze v Paříži (podle domů a pomerančovníku se jedná asi o Tuilerijský park). Rakouský dragoun v přilbě a rukavičkách si vede svojí dámu v červeném přehozu, zatímco ruský kozák a důstojník od pěchoty si korzují s druhou dámou.
V doplňujících obrázcích si dáme poslední sadu galantních a koketních karikatur.
Ruské štěstí (dopl. obrázek)
Kozácké štěstí (dopl. obrázek)
Ruské oděvy (dopl. obrázek)
Moderní tance (dopl. obrázek)
Rozloučení Rusů s Pařížankami (dopl. obrázky)
Koketující Rusové a Angličané (dopl. obrázek)
První lekce ruského milovníka (dopl. obrázek)
Je vous en ratisse (?) (dopl. obrázek)
Sluhové vypravují mladého důstojníka (dopl. obrázek)
Na rohu ulic Rue de Gramont a Boulevard des Italiens stojí kozák se svým koněm a plně naloženou mulou či oslem. Před ním stojí místní žebračka a pokouší se ho udeřit svojí berlou. Zarostlý kozák se proti úderu brání puškou nataženou v rukách kupředu a důvod konfliktu nelze vyčíst. Žebračka má nejspíše chromou levou nohu a za ni stojí dva občané, pozorujíc kozáka se záští. Stařena má na provázku kolem pasu navázán kovový hrníček, který se v Paříži používal na žebrání a její šaty jsou velmi opotřebovány.
Kozák je plně vyzbrojen a má vyznamenání na své uniformě. Jeho píka je přivázána na koni. Mula, která mu slouží na vezení vybavení, má na sobě přivázány pytle, kožešiny a velké rákosové koše, z nichž je vidět pouze víno. Dále je zde přivázána i puška a dvě "rezervní" šavle. Ozdobná ohlávka i s náhubkem je podobná jak na ostatních obrázcích s mulami. Velká pánev může signalizovat, že se jedná o markytána jednotky, který se stará o pořizování a vaření jídla.
Za hráčkami s pálkami se koukají do výlohy módního salonu mademoiselle Despaux dvě dámy na honosné klobouky. Ve vedlejším vchodu ze sousední rohové ulice, je vstup do kanceláře státní loterie № 46, kde jsou před vstupem a napsána výherní čísla pro jednotlivé oblasti. Uvedena je však pouze Paříž a to čísla: 30, 31, 6, 8, 11. Jak vývěsní cedule loterie, tak i módního salonu Despaux, má odstraněn a nebo přelepen znak či něco týkající se předchozího císařství, dle nařízení senátu vydaného 4. března.
Salon slečny Despaux byl v té době velmi známý a populární. Její jméno je často zmiňováno v pamětech různých lidí i Napoleona I.
V pozadí scény je dvojice dam, která hraje hru podobnou dnešnímu badmintonu a to jeu de volant (battledore and shuttlecock). Používají při ní vypletené pálky a je vidět i letící míček s peřím. Obojí je vyvedeno ve francouzských státních barvách. Předchůdcem tenisu byla pro změnu francouzská hra jeu de paume, která měla své hřiště (míčovnu) postavené i ve Versailles. Právě zde se v roce 1789 konalo shromáždění zástupců lidu, kteří zde složili tzv. "přísahu v míčovně", tj. že se nerozejdou bez toho, aby vytvořili ústavodárné Národní shromáždění. Tento akt byl jedním z předzvěstí Francouzské revoluce. Aktéry v míčovně byl mj. i M. Robespierre a J. I. Guillotin - propagátor stínacího popravčího nástroje pojmenovaném po něm - gilotina.
Opizovo umístění výjevu (dle mé úvahy)
Jeu de volant (1802) (dopl. obrázek)
Jeu de paume (dopl. obrázek)
Pařížanka vybírá almužnu do kovového hrníčku (dopl. obrázek)
Lístky ze Státní loterie (dopl. obrázky)
Slosovací listina Státní loterie (dopl. obrázek)
Na Boulevard des Italiens měli sídlo dvě loterie (dopl. obrázky)
Mula s ozdobami a "krmítkem" (1823) (dopl. obrázek)
Pro zajímavost - kozáci v Německu a kůň s konstrukcí na vezení sudů (dopl. obrázek)
Pařížští žebráci (J. H. Marlet) (dopl. obrázek)
Mademoiselle Despaux - modistka, sídlila na Rue de Grammont 11 (dopl. obrázek)
Bohužel jen v malém rozlišení. Vidíme zde kozáka na koni, podle všeho prodávajícího na bulvárové tržnici "nepotřebného" koně. Jeden z občanů sleduje koňský chrup, aby poznal jak je kůň starý a zatím již probíhá smlouvání o ceně kozáka s mužem s bílou bourbonskou kokardou. Dále zde máme prodavačku a s červenou čepicí kominíka či čističe - malého savojana (viz výše).
Podle doplňujícího obrázku byl prodej "přebytečného" vybavení kozáků normální záležitostí. Na tomto místě je opět asi správná chvíle přiznat, že kozáci nebyli žádní andílci a podle všeho jim nic nebylo cizí. Tedy spíše řečeno, vše cizí se stávalo často jejich vlastní. Pokud bylo možné něco ukrást k jídlu či pití, zcela jistě kozák neváhal ani chvíli. Na druhou stranu je právě toto odvrácená tvář válečného tažení. Když vázne zásobování, nezbývá nic jiného než se starat sám o sebe, abych neumřel hlady - nebo na chvíli uniknout s alkoholem všude přítomnému neštěstí.
Přikládám zde ještě laický překlad dobové písně Kozáci v Champagne, z jejíhož textu rozhodně nevyplývá, že by se (co se týka ruských kozáků) jednalo o nějakou přátelskou společnost.
Budu volat jako Gracque,
abych vyvolal váš hněv!
Když někdo zavolá hanebné jméno Kozák,
všichni Francouzi se hrůzou chvějí!
Cože! Oni krví a slzami
naší zkropili půdu Francie!
Do zbraně! Synové Hectora, do zbraně!
Rozdrtit severské lupiče!
Kozáci, polodivocí
lidstva pohroma,
hubení, vousatí a kanibalští.
Jsou oděni do cárů,
nenasytní po loupežích
tito tygři, ó město Isis,
myslí, ze mohou přijet do Tvých ruin
kopat hroby Tvych synů.
Dobří lidé z venkova,
tyto monstra vyšly z pekla,
aby potupily vaše družky
přivezou oheň a železo,
vaše stáda jsou v jejich moci,
vaše víno, vaše obilí a bohatství
i vaše panny nevinné
nedokáží udržet svůj poklad.
Země Galská, koupej se
v hanebné krvi národa vrahů,
ale já myslím, že Tě uvidím vzbouřenou
a vyženeš je od své hrudi.
Oni nebudou mit hroby!
Ó Francie! Těla Tvých katů,
budou žrádlem
pro supy a havrani!
Třes se, zbabělá a zrádná čeládko,
se zločinem ve svých stopách!
Ruka boha tě pomstí!
Zvony odbíjí hodinu tvé smrti.
Cože! Oni krví a slzami
naší zkropili půdu Francie!
Do zbraně! Synové Hectora, do zbraně!
Rozdrtit severské lupiče!
Text dobové písně Kozáci v Champagne (dopl. obrázek)
Kozáci v Champagne (obsazené Francouzské území) (dopl. obrázek)
Největším potěšením kozáka je pít a krást (dopl. obrázek)
Kozák ze Sibiře (vyceněné zuby a hořící město) (dopl. obrázek)
Kozák na útěku (trousící nakradené zlato a hodinky) (Jean - 1814) (dopl. obrázek)
Série "ďábelských" kozáků (dopl. obrázky)
Kozáci prodávají věci židům (J. A. Klein) (dopl. obrázek)
Prodej věcí židům byl i koníček francouzů (dopl. obrázek)
Zde jsme odbočili z Paříže, abychom se podívali na tři obrazy, které mají prý znázorňovat kozáky rabující u židovské rodiny v Čechách. Může to být, neboť nemají bílé okupační pásky na rukou.
Na prvním obraze je zachycena scéna, kdy dva kozáci - kalmyci (ve svém charakteristickém oděvu) hodlají na dvoře (nebo před domem) židovské rodiny zabít prase, které rozhodně není pro majitele domu košer. Maji již vytažené nože a zatím co obyvatelé pláčí a bědují, ostatní kozáci se hlasitě smějí.
Druhý obraz už odehrává uvnitř domu. Domácímu jsou stahovány jeho jistě kvalitní boty z nohou, mladá žena je ve chtivých rukou dvou kozáků a další kozáci prohledávají dům a popíjejí z lahve. Paní domu schovává u sebe dvě děti a mezitím se kozák oknem natahuje pro fajfku. Opět není ani jedna tvář kozáka bez úsměvu.
Obraz třetí je již o hodnou chvíli později, neboť už je prase zabité a upečené a kozáci společně s kyrysníkem a pěšákem nutí židovského občana jíst vepřovou pečínku. Ten ji pochopitelně jako nepřípustnou pro jeho víru odmítá a na tím ještě běduje další žid v pozadí. Kyrysník má vytaženou šavli, která má jistě sloužit jako donucovací prostředek. Vedle popíjejícího pěšáka odchází žena se sepjatými rukama a za dveřmi vidíme kozáka dožadujícího se ženské přízně.
Touto odbočkou mimo Paříž je připomenuto, že hrůzy války opravdu velkou měrou neslo právě obyvatelstvo, které sloužilo jako dojná kráva pro všechny znesvářené strany. Co se týká spojeneckého území, tak vždy měli ruské jednotky zakázáno chovat se k obyvatelům špatně, ale dohledávání viníků a jejich potrestání bylo náročné. Na nepřátelském území se většinou přistupovalo již jinak a mravy vojska byly velice volné.
Rabující kozáci (J. A. Klein) (dopl. obrázky)
Rabující kozáci (dopl. obrázky)
Nemilosrdní kozáci (dopl. obrázek)
Kozáci přistiženi francouzskými vojáky při rabování v Brienne (dopl. obrázek)
Kozáci při útoku ve městě - stejná scéna a tři varianty (P. H. von Hess a další?) (dopl. obrázky)
Rabující kozáci 1813 - podobný dům jak u předchozích (P. H. von Hess) (dopl. obrázek)
Kozáci při rabování v Holandsku 1813 (P. H. von Hess - 1819) (dopl. obrázek)
Kozáci ubytovaní ve vesnici (dopl. obrázky)
Vesničané prosící kozáky o slitování (P. H. Dunker - 1813) (dopl. obrázek)
Kozáci v západní Evropě (dopl. obrázek)
Francouzští vojáci při honbě za jídlem postupovali stejně (H. Vernet) (dopl. obrázky)
Vesničan prosící o slitování - Lipsko 1813 (dopl. obrázek)
Na obou scénách jsou zachyceni kozáci s dětmi, kdy jeden z kozáků dává malé holčičce sladkost (koláček?) od prodavačky a druhý to pozoruje. S úsměvem to sledují matky či chůvy dětí, jejichž oděv svědčí spíše o střední třídě. Děti mají krásné čepce a to v náručí si drží hračku. Prodavačka má v ruce skleničku s nějaký černým obsahem, takže se bude asi jednat o marmeládu, ovoce nebo něco podobného.
Zde pak ale veškerá podobnost variant scény obrazu končí a podle následných rozdílů zjistíme, že výjev z Ermitáže na rozdíl od toho z Lipského městského muzea je výrazně mravně volnější. Jako první si člověk povšimne toho, že v prvním kozák v červené uniformě natahuje ruku po ruce jedné z dam, za nimi je pak na rozdíl od druhé varianty velice spoře oděná socha. Tou může být například kopie řecké Venuše Kallipygos (z řečtiny Venuše s krásným pozadím). Dále je za kozákovou rukou směrující k dámě v pozadí zachycena žena s dítětem u svého ňadra, oproti druhém obrazu, kde je sedící pán. Pokud se podíváme na pár se slunečníkem, který se prochází otočen zády k nám, je v první variantě oblečen do lehkých šatů a naznačením rámě dámy a v druhé je přes její záda a ruku plášť či šátek.
Nevím jestli obraz z Lipska není o kus pravého kraje zkrácen, ale v první variantě je ještě sousoší Silén s malým Dionýsem, kolem kterého si hrají v kruhu děti.
Scéna se nejspíše odehrává před rampou v Tuilerijských zahradách, může být ale zasazena i do zahrad Versailles, kde se obě umělecká díla nacházejí a je zde i podobná rampa se zábradlím. Jak ve Versailles tak i v Tuilerijském parku byla oranžérie a potvrzuje to i následující malba, která je přímo od Opize a je pojmenována jako z Tuilerijského parku. Pomerančovníky byly a jsou stále sázeny do přenosných květináčů a na podzim se ukládají do budov oranžérie.
Kandidátem na sochu ženy může být i socha l’Aurore (Philippe Magnier (1690)), která byla v období 1814 umístěna ve Versailles.
Opizovo umístění výjevu (dle mé úvahy)
Terasy v Tuileries (dopl. obrázky)
Z Tuileries 1907 - l’Aurore (Philippe Magnier) (Foto Eugene Atget) (dopl. obrázek)
Z Tuileries 1907 - Silén s Dionýsem (Foto Eugene Atget) (dopl. obrázek)
Venuše Kallipygos a Silén s Dionýsem (dopl. obrázky)
Tuilerijské zahrady (s pomerančovníky) na přelomu 18. a 19. století (dopl. obrázky)
Pro doplnění dvě scény z Tuilerijského parku. Bohužel v malém rozlišení a z pozdější doby než 1814.
Na prvním obrázku je vidět v pozadí průčelí kavárny Café Very, která sídlila na souběžné ulici s Tuilerijským parkem Rue de Rivoli.
Opizovo umístění výjevu (dle mé úvahy)
Tuilerijské zahrady na přelomu 18. a 19. století (dopl. obrázek)
Podobizna madame Very (dopl. obrázek)
Interiér sesterské restaurace Very v Palais Royal (dopl. obrázek)
Karikatura spokojeného Angličana po jídle v Café Very (dopl. obrázek)
Adresy obou podniku z Almanachu (dopl. obrázek)
Kozáci stojí před obchodem tiskaře a nakladatele Salmona Marchanda na ulici Boulevard Montmartre a pozorují vystavené tisky. Se sloupovým je vidět budova divadla Théâtre des Variétés, vedle je Café des Variétés a pasáž Passage des Panoramas. Francouzský důstojník si nechává od pouličního čističe krémovat boty a přitom hází válečnému invalidovi minci do jeho táborové čepice. V pozadí se pohybuje člověk v cylindru, rozdávající portrét staronového krále Ludvíka XVIII.
Hlavní osoby v tomto okamžiku zaujala visící karikatura kozáků, neboť pravě oni patřili mezi vyhledávané objekty i pro pobavení. Na litografiích, pohlednicích a jiných tiskovinách znázorňovali symbolicky spojenecká vojska a to zesměšňujíc jednu či druhou stranu. Ve výloze dále jsou obrazy zachycující Napoleona, vídeňský Schönbrunn, Moskvu, portrét Napoleonovi ženy Marie Luisy Rakouské a ministra vlády Charlese Maurice de Talleyranda a část letáku o ostrově Elba. Modrému kozáku visí u opasku i bič. Ve výloze vidíme i různé vojenské čepice a jednou z nich je i kozácká (se střapcem navíc).
Je malým paradoxem, že první francouzskou litografii vytvořil v roce 1806 Louis-François Lejeune (generál Napoleonova vojska a grafik) v Mnichově a byl na ní zobrazen ruský kozák. Toto dílo bylo jím i představeno Napoleonovi a Lejeune dostal osobně za úkol rozšířit tuto výtvarnou techniku ve Francii. Pro změnu za první ruskou litografii je považována práce od A. O. Orlovského - Jezdci (Александр Осипович Орловский). Na ní jsou vyobrazeni čerkeští jezdci, což je horský kavkazský národ, který je řazen mezi kozáky a podle jedné z lingvistických teorii i označení "kozák" pochází z právě od nich.
Aby toho nebylo se zajímavostmi málo, techniku litografie (kamenotisku) vymyslel Čech Alois Jan František Senefelder (6. 11. 1771 Praha – 26. 2. 1834 Mnichov).
Že se kozácke karikatury a kresby dostaly i na území tehdejších Čech, potvrzuje malba Josefa Quaissera, který zachytil malého Eduarda Clam-Gallase s kresbou donského kozáka.
Opizovo umístění výjevu (dle mé úvahy)
Pohled na Boulevard Montmartre (dopl. obrázky)
Karikatury visící v krámku S. Marchanda (dopl. obrázky)
Portrét Ludvíka XVIII přímo od vydavatele S. Marchanda (dopl. obrázek)
První francouzská litografie od L. F. Lejeune (1806) (dopl. obrázek)
První ruská litografie od A. O. Orlovského (1816) (dopl. obrázek)
Vynálezce litografie Alois Jan František Senefelder (dopl. obrázek)
Eduard Clam-Gallas - 1816 (J. Quaisser - Praha) (dopl. obrázek)
Na obraze vidíme přijíždět rychlé posly, kteří se ženou ulicí plnou lidí. Dle popisu se jedná o den 12. února 1814 a v ten den porazil Napoleon v bitvě u Château-Thierry spojená rusko-pruská vojska. Lidé jsou zachyceni s tvářemi v překvapeni a ukazují si na posly jako na nezvyklý úkaz, rozhodně není na nich zachycena žádna radost z této zprávy.
Je zde zachycen detailní pohled na průčelí domu s pasáží Passage des Panoramas. Ta je pojmenovaná podle dvou věží - rotund (průměr 14 (17?) m. a vysoké 7 m.), které vybudoval v roce 1799 James W. Thayer. Ty měly uvnitř nakreslené dva panoramatické výjevy "Pohled na Pařiž" (z horního patra paláce Tuileries) a "Evakuace Toulon pře Angličany v roce 1793". Jelikož jsem našel v Almanachu, že okolo roku 1814 tam bylo panorama Boulogne, vysvětlovalo by to i ten současný nápis. Rotundy byly zbourány v roce 1831 pro nezájem diváků. Passage des Panoramas mělo v roce 1817 jako první veřejné místo v Paříži plynové osvětlení.
Vpravo nahoře na zdi budovy je nabídka restaurace Dehodenq, jejíž poutač můžeme spatřit i na doplňujícím obrázku k dalšímu akvarelu Opize. U vstupu do Quix Gaillerie a obchodu místního tiskaře jsou vystaveny viditelně tři obrázky s kozáky a portrét Napoleona Bonaparte.
Passage de Panoramas se zachovala do dnešní doby.
Opizovo umístění výjevu (dle mé úvahy)
Již dříve uvedený obrázek z truhly kradnoucího kozáka, který
se nápadně podobá tomu, který zde pozorují vyvěšený (dopl. obrázek)
Karikatura karikatur (i s nakreslenými kozáky) (dopl. obrázek)
Panorama Boulonge, Neapole a Amsterodamu za 2 franky (dopl. obrázek)
Detail popisu, že i dva obrázky zde na webu pochází z Passage des Panorama (dopl. obrázky)
Příklad různobarevně kolorovaní litografie zastřeleného kalmyka (dopl. obrázky)
Zde máme oba tiskaře z Montmartru a knihkupce z Passage des Panoramas (dopl. obrázky)
V Paříži se v té době nacházelo mnoho uzavřených pasáží, zaplněných obchody a firmami. Zde jsou zachyceni kozáci nejspíše v pasáži mezi Panoramaty - Passage des Panoramas a procházejí okolo galanterie, kde je vystaveno dámské oblečení, nitě, protézy (oční a zubní) a masky. Název galanterie je pochopitelně zavádějící a je to přirovnáno k dnešnímu stavu. Na vývěsní desce je to prodejna s pleteným zbožím. Podobná galantérie od Opize je pod obrazem přiložena k nahlédnutí.
Po pravé straně je zachycen krámek kadeřníka (může být pan
Daragon), který má
vystaveny paruky a příčesky. Nad nimi visí stahovací lampa.
Ve svých různých
obrazech nakreslil Opiz hodně různých lam a stojí za to si jejich tvarů povšimnout.
Opět jsou kozáci středem pozornosti a zarostlejšího kozáka pozoruje se zaujetím Pařížanka. Její kolegyně je očividně vyrušena francouzským vojákem, pro kterého však úsměv nemá a z jejich rukou v boku je vidět, že nemá zájem o komunikaci. Oblečení kozáků dobře demonstruje problémy s ústrojí - šedý kabát zarostlého kozáka rozhodně není (ostatně stejně jako zelené kalhoty) uniformní kozácká záležitost.
Opizovo umístění výjevu (dle mé úvahy)
Pasáž Passage des Panoramas (dopl. obrázek)
Kadeřník Daragon z Passage des Panoramas (dopl. obrázek)
Kresba dámského účesu (J. H. Füsslides - 1814) (dopl. obrázek)
Příklad dámského účesu s aplikacemi (1814) (dopl. obrázek)
Na první reprodukci obrazu vidíme obraz odehrávající se v Paříži, kdy dva kozáci skládají čest pravoslavnému knězi. Tento patřil mezi nezbytné součásti ruské carské armády této doby a ranní a večerní modlitba byla součástí denního programu vojska (pokud to situace dovolovala).
Na druhém obraze je jedoucí kněz na koni, v koloně pochodujících ruských vojáků. Zcela jistě v realitě nejel jako první, takže se jedná o střední část vojenského tělesa. Má na sobě oděn: černý klobouk (kamilavka), náprsní kříž, zelená kutna (rjasa), vycházkovou (poutnickou) hůl a pás.
Vedle jeho koně kráčí poddůstojník a za ním v klasických šedých soukenných pláštích vojáci pěchoty. Kozáci jedou vedle nich. Podle věží kostela se jedna o evropské území.
Kněz, zařazený mezi sluhu, důstojníka pěchoty a husara a
nechybí ani kozácký marodér (dopl. obrázek)
Ruský polní kněz při modlitbě a po ní (F. T. Weber - 1799) (dopl. obrázky)
Ruský kněz v cestovním oděvu (1830) (dopl. obrázek)
Vybavení pravoslavného kněze - v ruštině (dopl. obrázek)
Na obraze z předměstí okupované Paříže je zachyceno ve společnosti francouzské markytánky s hochem, několik různě oděných kozáků a nejspíše ruský kyrysník. Jezdec s fajfkou má zavázané levé oko a společně s ostatními jezdci poslouchá kozáka otočeného zády. Sedící kozáci se věnují lahvi a stojící si povídají a popíjí s usměvavou markytánkou. Ta má obligátní soudek s alkoholem a náhradními kalíšky. Na jejím prstě je prsten a na uších náušnice. Kůň v pozadí má na ocase uzel.
Vzhled markytánek tehdejších západoevropských armád se od sebe mnoho nelišil, měli často svůj oděv složený napůl z vojenský a civilních částí. Živili se prodejem alkoholu, jídla a případně i jeho přípravou.
Na výřezu z dalšího obrazu od G. E. Opize je markytánka saské armády.
Ruská markytánka - prodává a nebo nakupuje vojenské věci (dopl. obrázek)
Francouzské markytánky na přelomu 19. - 20. stol., ale prakticky stejný styl (dopl. obrázky)