Rozšířená přednáška pro zájemce o historii ruské carské armády a neméně o Paříž na konci koaličních válek.
© Všechny zde uvedené
reprodukce jsou majetkem organizací uvedených na
konci práce. Tato práce slouží pouze ke studijním účelům.
© All reproductions are the property of
organizations listed at the end
of the work. This work is only for educational purposes.
© Все репродукции являются собственностью организаций указанных в конце работы. Настоящая работа может быть использована исключительно в учебных целях.
Dne 31. března 1814 projel ruský car Alexandr I. se svými vojsky a ostatními spojenci vítězným obloukem Saint-Martin do Paříže a jednotlivé části ruské armády se zde - v hlavním městě Francie a jeho okolí, po dobu svého pobytu ubytovali. Byl to velký okamžik, neboť předznamenal úplný pád Napoleonovi říše.
Tomu všemu přímo předcházelo neúspěšné tažení francouzských vojsk do Ruska v roce 1812, prohrané bitvy spojenců proti Napoleonovi v roce 1813 u Lützenu, Budišína a Drážďan a naopak dobře známé vítězství u českého Chlumce (29. - 30. 8. 1813) a německého Lipska (16. - 19. 10. 1813).
Po Bitvě Národů (jak je v současnosti tato řež u Lipska s účastí okolo 500 tisíců vojáků a 100 tisíci padlých a raněných nazývána), už spojenci tlačili vojska císaře Napoleona Bonaparte před sebou. V lednu 1814 překročili hranici Francie a 28. března byli před branami Paříže.
30. března 1814 pak začala bitva o Paříž, která skončila odstoupením francouzského vojska od hlavního města Francie a podepsáním Pařížské mírové dohody (30. 5. 1814). Pak následovala abdikace císaře Napoleona (6. dubna 1814), vyhnanství na ostrově Elba, Vídeňský kongres o rozdělení Evropy (18. 9. 1814 - 9. 6. 1815), Napoleonův útěk z Elby (26. 2. 1815), definitivní Napoleonova porážka u Waterloo (18. 6. 1815), druhá Pařížská mírová dohoda (20. 11. 1815) a s ní spolu s velkou válečnou kontribucí i rozmístění dalších ruských okupačních vojsk ve Francii až do roku 1818.
Tento krátký úvod s historickými souvislosti měl naznačit, čemu byla Evropa v této době vystavena a jak se ocitla ruská vojska v Paříži. Nyní se vrátíme k tomu, co je hlavním tématem této rozsáhlé statě a to pohodovou formou přiblížit pobyt ruských jednotek - vlastně hlavně kozáků a tehdejší život tamtéž. K tomu všemu nám poslouží obrazy jednoho u nás zapomenutého českého malíře.
(píšící knihy pod pseudonymem Bohemus
(Český), uváděn nesprávně i jako Opitz, Oppiz)
* 4. dubna 1775 Praha - Malá Strana -
† 12. července 1841 Lipsko (katolík)
malíř, grafik, rytec, spisovatel
Rodiče
Jeho otec Johann Ferdinand (11. 10. 1741 – 11. 1. 1812) byl v letech 1757 - 1762 členem jezuitského řádu, studoval v Praze, Brně a Olomouci, působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách ve Vídni a při tom tam studoval práva. Samotné právnické studium dokončil v Praze. Od roku 1767 byl sekretářem knížete Karla Egona Fürstenberka a společně s ním cestoval i k Říšskému komornímu soudu do Wezlaru (DE). Po té co se stal v roce 1771 kníže Fürstenberk Nejvyšším purkrabím Království Českého, stal se jeho tajemníkem a knihovníkem. Od roku 1775 byl finančním úředníkem v Čáslavi. Věnoval se psaní básní a právnicko-politických pojednání. Kromě toho vydal v roce 1774 ilustrovaný popis Prahy s mapami v německém jazyce. Jeho zálibou byla francouzská a německá osvícenská literatura. Zachovali se jeho rozbory Rousseaua, Voltaira a dalších. Jako zajímavost jsem nalezl i knihu pojmenovanou Das Opiz'sche Kriegsspiel z roku 1806, což je vlastně návod na válečně-taktickou stolní hru, kterou napsal J. F. Opiz a grafiku dělal jeho syn Georg Emanuel.
Johann Ferdinand Opiz (rytina Jan Nepomuk Berka)
Rodinný strom rodiny Opiz
Das Opiz'sche Kriegsspiel (J. F. Opiz - 1806)
Přátelil se a korespondoval s mnoha zajímavými lidmi, např. Josefem Dobrovským, Josefem Sonnenfelsem, Maxmiliánem Lamberkem, Janem Mitrovským a dalšími moravskými osvícenci. Vedl si archiv všech svých písemností a ten se zachoval v neúplném rozsahu. V depozitu Národního Muzea to dělá okolo 100 svazků (6 kartonů). Mezi těmi s kým si psal rozsáhlé dopisy patřil i Giacomo Casanova, který toho času již žil na Duchcově. Korespondence s ním se částečně zachovala a v dopise ze dne 6. května 1793 Casanova píše, že mu nemůže dát požadované doporučení pro jeho syna (Georga Emanuela) na Drážďanskou Akademii (kterou vedl jeho bratr Giovanni Battista Casanova), protože jsou se svým bratrem v rozepři. Ať však doporučení zaslal nebo ne, jeho syn u něj přesto později studoval.
Jméno Opiz pocházelo dle domněnky J. F. Opize z 13. století, kdy se prý přistěhovala rodina Obizzi z italského města Lucca. Na toto téma je zachována korespondence s G. Casanovou, ze dne 15. dubna 1793. V dopise mu zasílá G. Casanova údaje o rodině Obizzi, které si J. F. Opiz od něj vyžádal a zároveň připojuje, že asi s touto větví nejsou rodiny spojený. V následné bouřlivé výměně názorů mu píše : "Vaše jméno se podobá spíše českému slovu "opice" nežli jménu tohoto italského rodu". Na to Opiz odvětil, "... že jeho děti čtou zase jeho jméno jako /Koza nová/". Z toho lehce odvodíme, že museli umět český jazyk.
Matka Georga Emanuela a manželkou Johanna Ferdinanda byla Louise Philippine Kämpferová, dcera Johanna Georga Kämpfera. Prastrýcem z matčiny strany byl Engelbert Kämpfer (1651 – 1716) - německý cestovatel a přírodovědec, který procestoval východní Evropu, Rusko, Persii, Indii, východní Asii a Japonsko. Kromě jiných knih bylo jeho stěžejní dílo Historie Japonska. On sám strávil v Japonsku dva roky a dílo bylo vydáno po jeho smrti. Byl to první souhrnné dílo o této zemi vydané v Evropě.
Sourozenci
Starší bratr byl Karl Hermann (1772 – 1806), vystudoval také práva a od roku 1796 pracoval ve Wetzlaru (v Hesensku) na sekretariátu Říšské soudní komory.
Mladší bratr Philipp Maximilian (1787 – 1858) byl stejně jako otec finančním úředníkem v Čáslavi a od roku 1814 byl zaměstnán v Praze na Malé Straně jako císařský lesník. Jedná se o významného českého botanika, který se již od svých 13 let věnoval botanice. Publikoval během svého života přes 500 článků a vydal několik knih, z nichž nejznámější je "Seznam rostlin květeny české". Psal v češtině, němčině, francouzštině a latině. V celosvětové databázi ICNI (International Plant Name Index) je jeho jméno (OPIZ) uvedeno u 1073 rostlin! Jeho rukopisné materiály v Národním Muzeu v Praze tvoří přes 1000 svazků. Jeho syn Johann Ladislav - nadějný lékař a nejspíše poslední potomek rodu, umírá na tyfus v Josefově, v roce 1850 ve věku 30 let.
Philipp Maxmilian Opiz
Manželka
Jeho ženou byla od svatby ve Vídni roku 1802 Marie Sofie Blankenová (1780 - ?) z Brém. Byla dcerou pletaře Ludwiga Blankena a Margarete Sofie Fahrenbergerové. Manželství s Georgem Emanuelem bylo bezdětné.
Životopis
Georg Emanuel Opiz se narodil 10. dubna 1775 mezi 11 a 12 hodinou, v Praze, v domě U tří Černých růží na Malé Straně (nyní ulice Zámecká 200/5) - stejně jako jeho otec J. F. Opiz.
Rodný dům G. E. Opize v Praze - dům jeho babičky Alžběty Hawliczekové
(v 18. a 19. stol. celý přestavěn, původní pouze obvodové zdi přízemí)
Od roku 1789 studoval v Praze Akademické gymnázium a současně mu dával lekce malování a kreslení ředitel Týnské školy na Staroměstském náměstí Franz Karel Wolf (1764 – 1836). Studium dokončil v roce 1793 a odchází studovat Akademii umění v Drážďanech a to přímo k jejímu řediteli, kterým byl bratr výše uvedeného rodinného známého - Giovanni Battista Casanova.
Po ukončení studií v Drážďanech je známo, že pracoval jako portrétista a miniaturista v Karlových Varech a Teplicích(nepravidelně od roku 1798), v Hamburku a Brémách (1799 - 1800) a ve Vídni (1802 - 1803). Ve Vídni se oženil se svoji ženou Marií Sofií Blankenovou. Vydává zde grafiky u Josefa Edera (spolupracuje například s rytci Benediktem Pieringerem a Kilianem Ponkheimerem) s tradičními výjevy z města. Vypěstovává si postupně cit pro detail a sociální kritiku. V roce 1805 se odstěhoval do Lipska, v letech 1814 je v Paříži, v roce 1817 pobyl krátce v Heidelbergu a v Altenburgu. Okolo roku 1820 již byl opět v Lipsku a zde kromě cest přebývá až do své smrti v roce 1841.
Zde například lázeňská kniha z Teplic roku 1804 - G. E. Opiz na straně 8
Miniatury (G. E. Opiz)
Dělostřelec císařské armády, číšnice a preclíkář (G. E. Opiz - Vídeň)
Opilec (G. E. Opiz - 1804?)
Při jedné ze svých cest do Karlových Varů se seznámil s hraběnkou Dorotou Kuronskou (Anna Charlotte Dorothea (von Kurland) von Medem) (1761 - 1821). Spolu s ní pak navštívil Paříž právě v období okupace (1814). Zachovala se dokonce i písemná zmínka o jejich přátelském vztahu a to v deníku (vydaném pod názvem Tagebücher aus der Berliner Biedermeierzeit) Lili Parthey, kde popisuje, jak pobývala se svoji maminkou na zámcích Löbichau a Tannenfeldu u hraběnky Kuronské a zde potkala i malíře Opize. Hraběnka Kuronská byla velmi zajímavá osoba, podílející se významně na historii této doby. Byla milenkou Talleyranda, znala se osobně s Napoleonem Bonaparte, Alexandrem I., Metternichem, Goethem, Schillerem a dalšími. Osobně se účastnila událostí okolo Vídeňského kongresu. Její nejstarší dcera se zapsala do historie České země jako Kateřina Vilemína Zaháňská (známa to z Babičky).
Dorothea von Kurland a von Medem (M. Bacciarelli - 1795?)
Úryvek z Tagebücher aus der Berliner Biedermeierzeit o Opizovi (L. Parthey)
V letech 1818-1830 pracuje Georg Emanuel Opiz v Lipsku u nakladatele a spisovatele Friedricha Arnolda Brockhause (1772 - 1823) a pro jeho časopis Urania jako grafik a rytec. V roce 1819 postupně vydává u Ludwiga von Kleista v Drážďanech 24 kolorovaných leptů "Gemählde von Paris - Charakterszenen aus dem Leben in Paris". Toto dílo věnuje ruské velkokněžně Kateřině Pavlovně Romanovové (1788 - 1819) - sestře ruského cara Aleksandra I. (ta po roce 1816 se sňatkem s württemberským princem Vilémem a úmrtím jeho otce získala titul královna Württembergská) a v roce vydání jeho leptů umírá. Je opět zajímavé, že i tato žena byla ve Vídni v době Vídeňském kongresu. K tomuto dílu lze dohledat, že se dodávalo zájemcům po dvou grafických listech (varianta sépie či barevné) a cena těchto dvou listu byla 7 tolarů a 12 grošů.
Příklad ilustrace ke knihám F. A. Brockhause - Johanka z Arku
Gemähle von Paris von G. Opiz - Charakterszenen aus dem Leben in Paris
Možná mu právě tyto, pro nás neznámé vztahy s Dorotheou Kuronskou či Kateřinou Württembergskou, dopomohly k cestám do Ruska a jižní Evropy.
Po roce 1920 je G. E. Opiz profesorem na Umělecké Akademii v Lipsku a okolo roku 1825 se u vydavatele von Kleista objevují jeho práce s městskými výjevy z tehdejšího Lipska – běžný život občanů a kupců, události na trzích, občanská revolta v září 1830 atd.
Prodej anglického sukna v Lipsku (G. E. Opiz)
Na sklonku života se věnuje knižní grafice a sám i pod pseudonymem Bohemus (Český) píše jednoduché povídky, eseje a historické romantické romány odehrávající se v severních Čechách (vydavatelem je Carl Focke v Lipsku). Mezi jeho práce patří i tématika s náboženskými a paradoxně i díla s výrazně erotickými motivy.
Knihy o Čechách psané G. E. Opizem
Georg Emanuel Opiz umírá 12. července 1841 v Lipsku,
ve věku 66 let. Jeho hrob není znám.
Umělecká tvorba spadající do rozsahu této práce
Celkově jeho práce (miniatury, lepty, akvarely, akvatinty, atd.) zachycují stovky výjevů ze současného Německa, Rakouska, Maďarska, Francie, Ruska a tehdejší Osmanské říše (Turecko, Řecko a Persie) a je otázkou zdali vše viděl vlastníma očima a nebo podával reprodukované. Na většině však dokázal poutavě zachytit zajímavé okamžiky, prokázal smysl pro detail, společenskou satiru a kritiku. Jeho díla patří i nyní v aukčních síních jako vyhledávané. Bohužel nevím, jak disponují česká muzea a nebo jednotlivci díly tohoto autora. Národní galerie v Praze vlastní díla z jeho vídeňské serie, Arcidiecézní muzeum v Kroměříží části Pařížské a Lipské.
Nebyla vypracována ani žádná úplná monografie jeho prací (pouze výstaviště v Lipsku vydalo opakovaně brožuru s jeho pracemi z Lipska (G. E. Opiz - Ein Zeichner der Leipziger Messe) a v Rusku byla v současné době opakovaně publikována jeho série akvarelů Ruští kozáci v Paříži (Русские казаки в Париже в 1812 году). Co se týká jeho života a díla, je nejvíce zachyceno historikem umění Hansjörgem Krugem ve stati magazínu Philobiblon z roku 1972 a dále v katalogu Vídeňského obchodníka s uměním, firmou Christian M. Nebehay.
Největší sbírkou jeho obrazů a grafik disponuje Městské muzeum v Lipsku. Dílčí díla jsou v Albertině, Ermitáži, v Pařížském Carnavaletu, Brownově univerzitě, atd. Podle množství jeho prací, rozsahu a obsahu tvorby ho lze považovat za úspěšného malíře své doby.
Z českého prostředí jsou s určitostí: jeden lept Otvírání Nového pramene v Karlových Varech, litografie plzeňského kroje a ilustrace k jeho knihám o severních Čechách. Jedna aukční síň označila i tři akvarely jako "Kozáci v Čechách", což se ale nedá s určitostí potvrdit. S velkou měrou pravděpodobnosti lze však jednu jeho malbu rušného tržiště z roku 1805 umístit do Prahy. Má totiž na zdi umístěnu tabulku s nápisem S. Galli platz - S. Hawel? plac. Tato zeď se právě podobá zdi Havelského kostela v Praze a zároveň je sousední ulice podobně zalomená. Na domech jsou čísla psaná římsky i arabsky, což by odpovídalo novému modelu zápisu domovních čísel v Praze na začátku 19. stol. Tato čísla jsou podobná těm v této oblasti a pokud se podíváme na "Karlovarský" lept, najdeme v popisu, že bylo vyrobeno pro prodejce umění - R. Zimmer otec a syn - se sídlem Praha № 452, což je prakticky ob dvě ulice od Havelské, v ulici Jilské - dům U červeného orla.
Otvírání nového pramene v Karlových Varech (G. E. Opiz - 1812?)
Havelské náměstí v Praze (G. E. Opiz - 1805)
Opizovo umístění výjevu a sídlo obchodníka s uměním (dle mé úvahy)
Plzeňský kroj v první polovině 19. stol. (G. E. Opiz)
Pro rozbor "pařížské" série budou použita díla s danou tématikou a na další nebude brán zřetel. Věřím, že se brzy najde další pokračovatel, který odborně zmapuje činnost, tohoto dle mne neprávem opomíjeného českého umělce.
Písemné podklady pro jeho životopis, odborné umělecké práce, katalogy atd., určené pro další bádání:
Philobiblon - XVI -
4 - prosinec 1972
Christian M. Nebehay
Christian M. Nebehay
katalog
Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950
Slovník naučný - Rieger
Constant von Wurzbach
Deutsche Biographie
Charakter scenen - Kleist
G. E. Opiz různé
georg.emanuel.opiz @ gmail.com
2013